Většina vibrátorů má také možnost nastavení síly nebo intenzity vibrací, převážně lze přepnout mezi dvě polohy a to buďto slabší nebo silnější vibrace. Některé vibrátory mají také možnost simulované ejakulace, přičemž je u vibrátoru pumpička, kterou lze naplnit libovolnou tekutinou a později při používání tak imitovat ejakulaci. Lze si také vybrat z různých tvarů vibrátorů, ať již chcete vibrátor ve tvaru zakřiveného žilnatého penisu nebo vibrátor kterému se bude při vibracích jemně a příjemně kroutit žalud a zároveň Vám bude sám „přirážet“. K vibrátoru je dobré přikoupit si lubrikační gel, který Vám umožní snadnější prostupnost do vagíny či análu a také Vám vaše hrátky zpříjemní pěknou vůní. Pokud Vás zaujaly funkce vibrátoru, není nic jednoduššího než navštívit nějaký sexshop, vybrat si barvu a typ, který pro Váš bude nejpřijatelnější, a vibrátor si zakoupit.

V Paříži se nacházejí památky snad ze všech architektonických slohů. Kromě Eiffelovy věže a Louvre se skleněnými pyramidami před vchodem, je zde také supermoderní čtvrť La Défense, plná mrakodrapů a supermoderních staveb. Zde stojí také nejznámější moderní stavba Paříže – Grande Arche, vybudovaný roku 1989 k 200. výročí Francouzské revoluce. „Jen v Paříži je možné, aby si architekti postavili to, co je napadne“ – to je zkušenost, kterou získala Paříž po výstavbě Pompidouova centra přímo v centru města.

Pamětihodnosti

Paříž oplývá množstvím památek z dob keltských až po současnost. Z historické Paříže však po rekonstrukcích v 18. a 19. století zbylo jen málo z původní tváře.

V roce 1991 bylo nábřeží řeky Seiny od Louvru až k Eiffelově věži zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.

Mezi nejznámější památky patří:

• Katedrála Notre-Dame
• Louvre
• Vítězný oblouk
• Invalidovna
• Conciergerie
• Sainte Chapelle
• Bazilika Sacré Coeur

Nejvýznamnější čtvrti

Île de la Cité a Île Saint-Louis: Nejstarší osídlení města je spojeno právě s ostrovem Île de la Cité (Městský ostrov), kde vyrostla první galská osada, později přeměněná na římské město. Také v pozdějším období zde bylo jedno z center města, takže tady najdeme významné památky jako katedrálu Notre-Dame, bývalou věznici z doby Francouzské revoluce Conciergerie s nádhernou gotickou kaplí Sainte Chapelle v areálu dnešního Justičního paláce. Ostrov sv. Ludvíka (Île St-Louis) byl tvořen dlouho jen bažinatými pastvinami a až v 17. století zde vyrostla obytná čtvrť.

Beaubourg a Les Halles: Dominantou této části jsou modernistické obchodní centrum Forum des Halles a avantgardní kulturní stavba Pompidouova centra.

Tuileries: Oblast mezi Náměstím Svornosti (Place de la Concorde), rue de Rivoli, Seinou a Louvrem, kde sídlili francouzští králové. Rozkládá se zde zahrada Tuileries. V jejím sousedství byl také královský palác Tuileries, který byl zničen v době Pařížské komuny v roce 1871 (dnes se uvažuje o jeho obnově). Z dalších památek je třeba zmínit tzv. Královský palác (Palais Royal).

Opéra: Dominantou čtvrti je sídlo pařížské opery (Opéra national de Paris). Významnou stavbou je také kostel La Madeleine, vybudovaný Napoleonem jako ohromná stavba vzhledu antických chrámů.

Champs-Elysées: Čtvrť pojmenovaná podle široké třídy Avenue des Champs-Élysées, proslulá především Vítězným obloukem. Nacházejí se zde také Elysejský palác (Palais de l’Elysée), sídlo francouzského prezidenta, či výstavní pavilony Grand Palais a Petit Palais, postavené u příležitosti Světové výstavy v roce 1900. Z nich „Velký palác“ ohromuje svými rozměry. Od něj vede přes řeku Seinu nádherný most Alexandra III. (vybudovaný při stejné příležitosti) k Invalidovně.

Lyžování původně sloužilo k dopravě, v průběhu 20. století se postupně stalo zejména sportovní a rekreační aktivitou. Lyžování je mnoha odvětvími zastoupeno na zimních olympijských hrách.

Lyžování se vyvinulo z různých forem pohybu po sněhu, zejména ze sněžnic. Dnešní pojetí má počátky v 19. století, kdy je Norovi Sondre Norheimovi (někdy nazývanému otcem moderního lyžování) přisuzován vynález vázání, které lyžaři umožňovalo při sjezdu zatáčet. Tento styl a příslušný typ vázání, ve kterém je k lyži připevněna pouze špička nohy, se označuje jako telemarkové, podle norského kraje Telemark, kde Norheim žil.

Sjezdové lyžování je mladší a na rozdíl od běhu (chůze) na lyžích vzniklo jako druh zimní zábavy. Jedním ze zakladatelů sjezdového lyžování byl Čechorakušan Matyáš Žďárský, který vynalezl upravený typ vázání, u kterého je lyže vázána k botě pevněji, což umožňuje snadnější zatáčení. Starší jsou i skoky na lyžích, naopak nejmladší jsou různé disciplíny akrobatického lyžování

Roku 1924 vznikla Mezinárodní lyžařská federace (FIS), v roce 1936 se sjezdové lyžování poprvé objevilo v programu olympijských her. V roce 1967 vznikl každoroční Světový pohár v alpském lyžování.

Pro lyžování jsou potřeba zejména lyže (či snowboard): ty jsou vybaveny lyžařským vázáním, kterým jsou připojeny ke speciálním botám. Lyžaři jsou také obvykle (u běžeckého lyžování vždy) vybaveni hůlkami, které drží v rukou a odpichuje se jimi od země. Z bezpečnostních důvodů je lyžařům doporučováno používání přilby; např. v Itálii je její nošení pro děti do čtrnácti let povinné.

Základními dvěma odvětvími lyžování jsou alpské lyžování (zastarale sjezdové), při kterém lyžaři sjíždějí (zpravidla poměrně prudký) kopec mezi brankami, a na severské lyžování (dříve klasické), zahrnující kromě běhu na lyžích také skoky na lyžích a severskou kombinaci, která zahrnuje běh a skoky.

Obě odvětví jsou pěstována nejen jako sportovní disciplíny, ale také v rámci turistiky.

Moderním a nejmladším lyžařským odvětvím je akrobatické lyžování, při kterém lyžaři na lyžích předvádějí akrobatické prvky jako salta nebo jízdu přes umělé překážky, atd.

Samostatně organizovaným odvětvím, které kombinuje běh na lyžích se sportovní střelbou, je biatlon.

Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z Turecka (Cayönü, 9500 př. n. l.) a ze Skotska (Star Car, 7500 př. n. l.). Psi jsou vyobrazeni na egyptských i mezopotámských kresbách (3000-2000 př.n. l.), kresby ukazují i krátkonohá plemena nebo psy s převislýma ušima. Mezinárodní kynologická federace (FCI) v současnosti uznává přes 500 plemen psů různé velikosti, proporcí, kvality srsti i povahy.

Psi jsou, stejně jako jejich předkové vlci, sociální zvířata, zvyklá žít ve smečkách s jasně danou hierarchií. Psi, kteří žijí s lidmi, vnímají své majitele jako svoji smečku a svého pána jako nadřazeného jedince. Problémové chování psů a jejich agresivní projevy, které někdy vedou až k útoku na člověka, je velmi často způsobeno tím, že pes vnímá svého majitele jako podřazeného jedince a sám se považuje za „vůdce smečky“. K tomu dochází, pokud majitel nedovede svého psa zvládnout a vychovat.

Pes je člověkem využíván k řadě činností a hrál velkou roli v lidských dějinách, hospodářství i kultuře, viz pracovní pes. V dnešní době často plní roli domácích mazlíčků, od kterých se neočekávají žádné pracovní výkony. V některých kulturách je pes považován za nečisté zvíře, v jiných zemích slouží psí maso jako potrava člověka.

Pro zajištění klidnější a vyrovnanější povahy i robustnosti psa se často přistupovalo ke kastraci štěňat.

Před několika tisíci lety začali člověk a pes spolu k oboustrannému prospěchu žít a těšit se ze společnosti toho druhého. Časem se vyvinula různá plemena psů a někteří z nich pak s člověkem lovili, jiní s ním různými způsoby pracovali a další se stali jeho společníky.

Ve všech oblastech severní polokoule, kde vlk žil volně, si ho naši předkové ochočili. Inuité v Severní Americe vyšlechtili tažné psy, zvířata se silnými plecemi, která byla schopná tahat saně s těžkými náklady. Další psí plemena vznikla v Asii, počínaje válečnými psy se silnou kostrou, jako jsou například mastifové, až po jemná společenská plemena, jako jsou pekingští palácoví psíci. Psi se schopností rychle běhat byli šlechtěni ke štvaní zvěře a vytvořili základ moderních plemen, jako jsou afgánský chrt, saluka a greyhound.

Kořeny psů rodiny sahají hluboko, až do druhohor. Tehdy se objevili kreodonti, prašelmy, současníci posledních dinosaurů. Přibližně přes 40 miliony let, v oligocénu, začali vymírat a vyhynuli ještě dříve, než předkové psů zahájili svou kariéru. Prvním předkem psů byla šelma miacis, ze které se vyvinuly šelmy psovité a šelmy kočkovité.

V průběhu soužití psa s člověkem se podařilo vytvořit nejrůznější plemena psů, které jsou obrazem lidských potřeb. V dnešní době máme velké množství plemen psů, které se liší velikostí, zbarvením a účelem.

Baseball je populární hlavně v Jižní Americe, především v karibské oblasti (Kuba, Dominikánská republika, Portoriko, Venezuela, Panama, Kolumbie, Nikaragua a Mexiko). Národním sportem je v USA, populární je ale i v Kanadě. Obrovskou popularitu má baseball ve východní Asii, hlavně v Japonsku, Korejské republice a Číně. Populární je dále v Austrálii nebo v Jihoafrické republice. V červnu roku 2007 vznikla liga i v Izraeli.

Nejslavnější ligovou soutěží na světě je severoamerická Major League Baseball, která každoročně vrcholí Světovou sérií.

Baseball hraje družstvo o devíti hráčích na čtvercovém hřišti s velkým vnějším polem. V jednom rohu hřiště je domácí meta, kde stojí pálkař, v dalších rozích se nachází první, druhá a třetí meta. Nadhazovač hodí míč z nadhazovací mety, která se nachází přímo uprostřed hřiště. Když se pálkaři podaří proběhnout všechny mety až k domácí metě získá bod a toho docílí, když on nebo následující pálkaři správně odpálí míč. Hra se skládá z devíti směn. Během směny se obě družstva vystřídají v poli i na pálce. Družstvo, které je v poli, musí vyřadit tři soupeřovy pálkaře, tak aby mohlo samo nastoupit na pálku. Běžně se ovšem hráčům nepodaří oběhnout všechny mety najednou (pokud ano jedná se o tzv. „homerun“), proto zůstane na některé z met (stane se „běžcem“) a pokouší se postoupit dál až po odpalu svého spoluhráče, kterým je další pálkař. I pak platí, že pokud dosáhne domácí mety, získává pro své družstvo na pálce bod.

V Československu se pravidelná soutěž hrála od roku 1970. Česká baseballová extraliga se hraje od roku 1993. První dva ročníky vyhrála Technika Brno, od roku 1995 dominují české extralize Draci Brno. Rivalitu mezi těmito brněnskými týmy lze přirovnat k rivalitě fotbalové Sparty a Slavie.

V ČR se hraje i pohárová soutěž: Český baseballový pohár.

V užším pojetí jsou houby (Fungi) stélkaté organismy různého tvaru a velikostí, bez asimilačních barviv (tzn. bez plastidů), s heterotrofní výživou, s buněčnou stěnou chitinózní. Zásobní látkou jsou oleje a glykogen. Houby se rozmnožují buď vegetativně (rozpadem vlákna mycelia), nebo nepohlavními nebo pohlavními výtrusy.

Věda zabývající se houbami se nazývá mykologie.

Houby se zřejmě vyvinuly z jednoduchých vodních organizmů s bičíkatými sporami; předci hub tedy mohli vypadat podobně jako chytridiomycety. Ztráta bičíku nastala buď jednou, nebo vícekrát. Vznik hub se zřejmě odehrál v pozdních starohorách, v době před 900–570 miliony let. V prvohorách došlo k nárůstu rozmanitosti a v pennsylvanu (karbon, před 320-286 miliony lety) se podle fosilních nálezů již vyskytovaly všechny hlavní skupiny hub, jak je známé ze současnosti.

Houby jsou jednobuněčné i mnohobuněčné organismy. Z buněčných organel nejsou v cytoplazmě přítomny chloroplasty, proto si nejsou schopny vytvářet organické látky. Základní stavební jednotkou je houbové vlákno (hyfa), které se může rozlišit v podhoubí (mycelium) a v plodnici. Někdy tvoří tzv. nepravá pletiva, jako je plektenchym a pseudoparenchym.

Pokud budeme houby dělit dle způsobu, jakým získávají živiny, dostáváme dvě základní skupiny hub – saprofytické (hniložijné) a parazitické (příživné). Saprofytické houby jsou takové, které získávají organické látky pomocí rozkladu odumřelých živočišných či rostlinných těl. Je možno je zařadit mezi rozkladače neboli dekompozitory. Parazitické houby mohou být biotrofní (živí se obsahem buněk ale nezabíjí je) či nekrotrofní (způsobují odumírání tkáně). Dalšími významnými skupinami hub jsou houby formující lišejníky a houby mykorhizní

Město je položeno při východním pobřeží Irska v ústí řeky Liffey do Irského moře. Průměrná nadmořská výška je 20 m. Řeka dělí město na Northside, chudší severní, a Southside, bohatší jižní část.

Podnebí je přímořské s poměrně teplou zimou a chladným létem. Roční průměrná teplota činí 10 °C (leden 5 °C, červenec 15 °C). Ročním úhrnem srážek (750 mm) patří Dublin k nejsušším oblastem Irska, ale dešťové přeháňky se vyskytují často (ročně prší, popřípadě sněží, v průměru 271 dnů). Vlhkost vzduchu se pohybuje mezi 75 % (květen) a 88 % (prosinec).

Pamětihodnosti

Katedrála Christ Church (Katedrála Kristova kostela) – nejstarší dublinská budova, původně z 11. století, dnešní novogotické podoba podoba pochází z roku 1871. Chrám se pyšní prvky románské, anglické a novogotické architektury.

Castle – Dublinský hrad s přepychovým vnitřním vybavením byl zbudován na příkaz krále Jana Bezzemka v letech 1204–1230.

Národní muzeum je zajímavé nejen svými sloupy a arkádami.

Bank of Ireland – Bývalé sídlo irského parlamentu se pyšní svou klasicistní fasádou.

Kilmainham Gaol - Národní památník Irska a jeho historie, bývalá věznice na západním okraji centra.Byla postavena v druhé pol.18.stol. a zažila potlačení mnoha irských rebelií, v roce 1916 zde bylo poprvaveno 14 z 16 vůdců Velikonočního povstání.

Katedrála sv.Patrika – největší kostel v Irsku, protestantská katedrála z roku 1171, na níž působil téměř 30 let jako děkan autor Gulliverových cest Jonathan Swift. Je zde také pochován.

Trinity College - nejstarší irská univerzita, založená Alžbětou I. v roce 1591. Komplex historických budov na pravém břehu Liffey, s významnou knihovnou, ve které je uložen originál Book of Kells. Studoval zde také Bram Stoker, autor hororového románu Dracula.

Writers Museum (Muzeum spisovatelů) – k vidění jsou zde nejen knihy, ale i osobní upomínkové předměty básníků.
Customs House (Celnice) podle návrhu Jamese Gandona dostavěná roku 1791, je reprezentativní příklad klasicistního paláce ve stylu řecké antiky.

Smithfield Chimney – 67 metrů vysoký komín, sloužící dnes jako prosklená rozhledna.

Ha’Penny Bridge (Půlpencoový most) – nazvaný podle mýtného, které se na něm vybíralo až do počátku 20. století.

The Spire of Dublin (Dublinský stožár), 120 metrů vysoký stožár z nerezové oceli na O’Connell Street patří k nejnovějším pozoruhodnostem města.

Hlavní pošta – Stojí na O’Connelově ulici, centrum odporu a místo největších bojů Velikončního povstání. V průčelí památník povstání v podobě umírajícího hrdiny CuChulainna.

Guiness Storehouse – bývalé skladiště u St.James Gate, dnes muzeum pivovaru Guiness

Architektura tak spojuje estetické a stavební znalosti, proto lze říci, že se v architektuře výrazně projevují změny společnosti. Díky dlouhému vývoji se ustálila jistá pravidla vyjadřování, která obecně vypovídají o tom jaké tvary a materiály či jejich kombinace jsou vhodné pro jaký účel.

Na významná veřejná architektonická díla jsou vypisovány architektonické soutěže, jež se profilovaly jako osvědčený nástroj v průběhu historie.

Ačkoli architektura začíná v okamžiku, kdy lidé začali budovat první stavby, tak architektura v užším smyslu se začala projevovat až v období starověkých říší, jako byl Sumer a Egypt. Z Egypta také pochází první historicky doložený architekt, kterým byl Imhotep z doby kolem roku 2650 př. n. l., který měl být stavitelem první tzv. džoserovy pyramidy.

Historicky se v architektuře odráželo mnoho pohledů, přičemž základním pohledem nejen evropské architektury byla její podřízenost harmonii. V 19. století se harmonii staveb nadřadil účel stavby. Tím se architektura oprostila od estetických teorií a začala se zabývat především účelností. To vedlo k tomu, že výběr stavebního materiálu, zvolená forma i rozměry byly podřízeny účelu stavby. Protože se tak hlavní zájem architekta přesunul od vnějšího prostoru stavby směrem k vnitřnímu prostoru, začalo se pracovat s novým termínem architektonický prostor. V průběhu 20. století tak došlo k tomu, že architektura získala nový a od historického pojetí poměrně odlišný pohled.

Názory na to co by mělo být cílem architekta a kam by měla architektura směřovat se během doby vyvíjejí, přesto lze za stále platné považovat zásady formulované tři stěžejní body, které formuloval Vitruvius Pollio a na které se architekt musel ohlížet bez ohledu na dobu vzniku stavby. Za prvé je nutno přihlížet k firmitas tj. statické pevnosti a stabilitě stavby, tento bod limitují technické znalosti doby a prostředí vzniku stavby. Druhým bodem je utilitas tj. praktický cíl stavby, jemuž se stavební plány nutně musí přizpůsobit. Třetím bodem je pak venustas tj. estetický cíl, který je zpravidla poplatný estetickým názorům doby vzniku.

Tyto tři body se víceméně projevily na každé stavbě, přesto procento, kterým byl zastoupen jednotlivý z těchto bodů je velice variabilní.

V současné době se objevuje řada nových požadavků, které souvisí s užitečností stavby. Mezi takové věci lze počítat požadavky na to, aby následný provoz byl co nejlevnější (nízko energetické stavby) a zároveň ekonomické požadavky na cenu stavby. Dalším požadavkem moderní doby je soulad s ekologickými zásadami.

Evoluce koně

Historie tohoto druhu je stará již více než milion let, předci dnešního koně jsou zařazeni do období před 60 miliony let. Kůň se vyvíjel v Severní Americe, potom přecházel přes tzv. pevninské mosty do dnešní Asie. Před několika tisíci lety kůň v Severní Americe z neznámého důvodu zcela vyhynul. Znovu se sem koně vrátili až v 16. století spolu s osadníky z Evropy. Dobu ledovou přežili dva předkové koně – kůň Přewalského a Tarpan, který byl lidmi vyhuben.

Vliv podnebí na vývoj koně
Horké podnebí dávalo podnět k vývoji lehčích koní, vyšších s užšími kopyty (typickým příkladem je achatelkinský kůň a arabský plnokrevník). Naproti tomu v horských či chladnějších oblastech žili koně menší a robustnější (především ponyové). V suchých oblastech se vyvíjeli lehčí koně, ve vlhčích s bohatou pastvou koně těžcí (chladnokrevní).

Eohippus
Kůň pochází z Eohippa (neboli Hyracotherium), známého jako prakoník. Žil v pralesích starších třetihor – v eocénu – asi před 60 miliony let. Na všech končetinách měl pět prstů, ale k chůzi byly uzpůsobeny jenom čtyři na předních končetinách a tři prsty na zadních. Měl malé a ostré zoubky, ale pravděpodobně se živil listím. Byl velký asi jako liška.

Orohippus
Tento předek koně už žil ve stepích Severní Ameriky. Na předních nohách měl jen čtyři prsty, na zadních tři.

Mesohippus a Miohippus
Oba tyto druhy, z nichž Mesohippus je starší, byly již větší než jejich předchůdce Eohippus. Jejich zuby byly již také lépe vyvinuté, mohl proto přijímat více potravy. Na všech nohou měli tři prsty. Mesohippus žil v oligocénu, Miohippus v miocénu.

Domestikace koně

První důkazy o domestikaci koně pochází z Centrální Asie, z doby asi 3000 let př.n.l. Domestikovaní koně se chovali zprvu pro mléko a maso, později pro přepravu nákladů i přepravu osobní. Do dnešní doby se zachovaly primitivní udidla, třmeny i sedla.

V současnosti se kůň využívá převážně pro zábavu a také (v podstatně menší míře než tomu bývalo minulosti) i pro práci. Přestože jeho pracovní využití je čím dál tím menší, stále se využívá například pro stahování dřeva v lesích (zvlášť při kalamitních situacích, v obtížném terénu apod.), nebo pro provoz turistických povozů (fiakr,drožka) zejména v centrech historických měst. Setkat se s nimi lze i v cirkusech. Koně se využívali a využívají i ve zdravotnictví – jednak k výrobě očkovacích látek a sér a dále také také k hipoterapii. Největší využití koní je ale stále ve sportu.

Rozkládá se v severovýchodní části Egypta při pravém břehu Nilu, bezprostředně před jižním okrajem nilské delty. Nejstarší části města leží dále od řeky, naopak při Nilu se tyčí moderní mrakodrapy a luxusní hotely. Ke Káhiře patří i nilské ostrovy Gezíra a Róda. Na protějším západním břehu s Káhirou stavebně splývá Gíza, na jejímž okraji stojí světoznámé pyramidy.

Počasí v Káhiře odpovídá kontinentální poloze města na rozhraní tropického a subtropického pásu ovlivněné blízkostí pouště. Nejvyšší letní denní teploty dosahují 40 °C, v zimě minimální noční teploty klesají pod 10 °C. Srážkové úhrny jsou velmi nízké a intenzivní déšť přichází pouze výjimečně v zimních měsících. Zvláštností káhirského počasí jsou tzv. chamsíny, které se vyskytují v průběhu března a dubna. Jedná se o větry vzniklé v důsledku změny vzdušného proudění nad pouští, kterými se do města dostává velmi horký pouštní vzduch s příměsí písku.

Památky

Al-Azhar je nejslavnější káhirská mešita vznikla v roce 970 z popudu fátimovského dobyvatele Egypta Džauhára as-Sikiliho. V roce 988 byla při mešitě založena univerzita, která je nejstarší stále fungující univerzitou na světě a dodnes si zachovává pověst nejdůležitějšího střediska zabývajícího se studiem a výkladem islámu, islámského práva a výukou klasické arabštiny.

Bazar Chán al-Chalílí je největší bazar Afriky a společně s ulicí Muski tvoří jádro islámské Káhiry. Na jeho severním okraji stojí pozůstatky původní Wikály al-Bazar založené v r. 1382 pro ubytování cizích kupců a skladování zboží. V současnosti je velká část bazaru plná především kýčovitého zboží a zlatých šperků pro turisty, ale mimo hlavní turistické trasy se dá sehnat i běžné zboží jako oblečení, nádobí nebo potraviny.

Citadela je rozlehlá pevnost poblíž úpatí kopce Mukkatám. Jejím zakladatelem byl v r. 1176 vojevůdce Saláh ad-Dín ibn Ajjúb a až do druhé poloviny 19. století byla Citadela sídlem egyptských vládců či místodržících.

Heliopolis je archeologická lokalita na stejnojmenném severovýchodním káhirském předměstí Heliopolis. Stávalo zde město Iunu, jedno z nejvýznamnějších ve starověkém Egyptě, ze kterého se dochoval jediný stojící obelisk. Novodobé Heliopolis na počátku 20. století nechal v secesním stylu vystavět belgický podnikatel a průmyslník Édouard Louis Joseph baron Empain a do současnosti patří mezi luxusní káhirské čtvrti. Své sídlo tu má i egyptský prezident.

Islámská Káhira je nejstarší část Káhiry stojící na místě fátimovské rezidenční čtvrti. Ohraničená je částí původních hradeb se třemi bránami: Báb Zuwajlou na jihu a Báb al-Futúh a Báb an-Nasr na severu.