Acr-alfa.cz

Pes domácí (Canis lupus f. familiaris) je pravděpodobně domestikovaný poddruh vlka obecného, nejstarší domestikované zvíře vůbec. Předpokládá se, že byl domestikován před minimálně 15 000 lety. Existuje podezření, že posléze došlo minimálně u některých populací k přikřížení šakala, tato teorie však není obecně přijímána.

Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z Turecka (Cayönü, 9500 př. n. l.) a ze Skotska (Star Car, 7500 př. n. l.). Psi jsou vyobrazeni na egyptských i mezopotámských kresbách (3000-2000 př.n. l.), kresby ukazují i krátkonohá plemena nebo psy s převislýma ušima. Mezinárodní kynologická federace (FCI) v současnosti uznává přes 500 plemen psů různé velikosti, proporcí, kvality srsti i povahy.

Psi jsou, stejně jako jejich předkové vlci, sociální zvířata, zvyklá žít ve smečkách s jasně danou hierarchií. Psi, kteří žijí s lidmi, vnímají své majitele jako svoji smečku a svého pána jako nadřazeného jedince. Problémové chování psů a jejich agresivní projevy, které někdy vedou až k útoku na člověka, je velmi často způsobeno tím, že pes vnímá svého majitele jako podřazeného jedince a sám se považuje za „vůdce smečky“. K tomu dochází, pokud majitel nedovede svého psa zvládnout a vychovat.

Pes je člověkem využíván k řadě činností a hrál velkou roli v lidských dějinách, hospodářství i kultuře, viz pracovní pes. V dnešní době často plní roli domácích mazlíčků, od kterých se neočekávají žádné pracovní výkony. V některých kulturách je pes považován za nečisté zvíře, v jiných zemích slouží psí maso jako potrava člověka.

Pro zajištění klidnější a vyrovnanější povahy i robustnosti psa se často přistupovalo ke kastraci štěňat.

Před několika tisíci lety začali člověk a pes spolu k oboustrannému prospěchu žít a těšit se ze společnosti toho druhého. Časem se vyvinula různá plemena psů a někteří z nich pak s člověkem lovili, jiní s ním různými způsoby pracovali a další se stali jeho společníky.

Ve všech oblastech severní polokoule, kde vlk žil volně, si ho naši předkové ochočili. Inuité v Severní Americe vyšlechtili tažné psy, zvířata se silnými plecemi, která byla schopná tahat saně s těžkými náklady. Další psí plemena vznikla v Asii, počínaje válečnými psy se silnou kostrou, jako jsou například mastifové, až po jemná společenská plemena, jako jsou pekingští palácoví psíci. Psi se schopností rychle běhat byli šlechtěni ke štvaní zvěře a vytvořili základ moderních plemen, jako jsou afgánský chrt, saluka a greyhound.

Kořeny psů rodiny sahají hluboko, až do druhohor. Tehdy se objevili kreodonti, prašelmy, současníci posledních dinosaurů. Přibližně přes 40 miliony let, v oligocénu, začali vymírat a vyhynuli ještě dříve, než předkové psů zahájili svou kariéru. Prvním předkem psů byla šelma miacis, ze které se vyvinuly šelmy psovité a šelmy kočkovité.

V průběhu soužití psa s člověkem se podařilo vytvořit nejrůznější plemena psů, které jsou obrazem lidských potřeb. V dnešní době máme velké množství plemen psů, které se liší velikostí, zbarvením a účelem.

Houby (Fungi, dříve Mycophyta) představují velkou skupinu živých organismů dříve řazenou k rostlinám, ale nyní vyčleněnou jako samostatnou říši. Její zástupce lze nalézt po celé Zemi a vyskytují se mezi nimi významní rozkladači, parazité či v průmyslu i potravinářství využívané druhy. Mnoho druhů náleží mezi mutualisty žijící v symbióze s cévnatými rostlinami nebo s řasami. Je známo kolem 1 500 000 druhů hub. V České republice je zjištěno asi 10 000 druhů.

V užším pojetí jsou houby (Fungi) stélkaté organismy různého tvaru a velikostí, bez asimilačních barviv (tzn. bez plastidů), s heterotrofní výživou, s buněčnou stěnou chitinózní. Zásobní látkou jsou oleje a glykogen. Houby se rozmnožují buď vegetativně (rozpadem vlákna mycelia), nebo nepohlavními nebo pohlavními výtrusy.

Věda zabývající se houbami se nazývá mykologie.

Houby se zřejmě vyvinuly z jednoduchých vodních organizmů s bičíkatými sporami; předci hub tedy mohli vypadat podobně jako chytridiomycety. Ztráta bičíku nastala buď jednou, nebo vícekrát. Vznik hub se zřejmě odehrál v pozdních starohorách, v době před 900–570 miliony let. V prvohorách došlo k nárůstu rozmanitosti a v pennsylvanu (karbon, před 320-286 miliony lety) se podle fosilních nálezů již vyskytovaly všechny hlavní skupiny hub, jak je známé ze současnosti.

Houby jsou jednobuněčné i mnohobuněčné organismy. Z buněčných organel nejsou v cytoplazmě přítomny chloroplasty, proto si nejsou schopny vytvářet organické látky. Základní stavební jednotkou je houbové vlákno (hyfa), které se může rozlišit v podhoubí (mycelium) a v plodnici. Někdy tvoří tzv. nepravá pletiva, jako je plektenchym a pseudoparenchym.

Pokud budeme houby dělit dle způsobu, jakým získávají živiny, dostáváme dvě základní skupiny hub – saprofytické (hniložijné) a parazitické (příživné). Saprofytické houby jsou takové, které získávají organické látky pomocí rozkladu odumřelých živočišných či rostlinných těl. Je možno je zařadit mezi rozkladače neboli dekompozitory. Parazitické houby mohou být biotrofní (živí se obsahem buněk ale nezabíjí je) či nekrotrofní (způsobují odumírání tkáně). Dalšími významnými skupinami hub jsou houby formující lišejníky a houby mykorhizní

Kůň domácí (Equus caballus) nebo prostě kůň je domestikované zvíře, patřící mezi lichokopytníky. Po několik tisíciletí lidské historie se koně používali především pro přepravu. Od 20. století se na nich jezdí hlavně rekreačně. Slovo kůň označuje samce tak i samice koně. Kůň používaný k orání je oř (často je to vnímáno jako básnický výraz). Samička koně do čtyř let se nazývá klisnička, starší samice je klisna. Samice, která již rodila je kobyla. Samice v říji se hříná nebo se říná nebo vláčkuje. Gravidní samice se označuje pojmem březí nebo hřebná. Samice, která porodila se ohřebila. Sameček koně mladší čtyř let je hřebeček, starší je hřebec nebo valach (vykastrovaný hřebec). Mládě koně se nazývá hříbě. Věda zabývající se koňmi je hipologie.

Evoluce koně

Historie tohoto druhu je stará již více než milion let, předci dnešního koně jsou zařazeni do období před 60 miliony let. Kůň se vyvíjel v Severní Americe, potom přecházel přes tzv. pevninské mosty do dnešní Asie. Před několika tisíci lety kůň v Severní Americe z neznámého důvodu zcela vyhynul. Znovu se sem koně vrátili až v 16. století spolu s osadníky z Evropy. Dobu ledovou přežili dva předkové koně – kůň Přewalského a Tarpan, který byl lidmi vyhuben.

Vliv podnebí na vývoj koně
Horké podnebí dávalo podnět k vývoji lehčích koní, vyšších s užšími kopyty (typickým příkladem je achatelkinský kůň a arabský plnokrevník). Naproti tomu v horských či chladnějších oblastech žili koně menší a robustnější (především ponyové). V suchých oblastech se vyvíjeli lehčí koně, ve vlhčích s bohatou pastvou koně těžcí (chladnokrevní).

Eohippus
Kůň pochází z Eohippa (neboli Hyracotherium), známého jako prakoník. Žil v pralesích starších třetihor – v eocénu – asi před 60 miliony let. Na všech končetinách měl pět prstů, ale k chůzi byly uzpůsobeny jenom čtyři na předních končetinách a tři prsty na zadních. Měl malé a ostré zoubky, ale pravděpodobně se živil listím. Byl velký asi jako liška.

Orohippus
Tento předek koně už žil ve stepích Severní Ameriky. Na předních nohách měl jen čtyři prsty, na zadních tři.

Mesohippus a Miohippus
Oba tyto druhy, z nichž Mesohippus je starší, byly již větší než jejich předchůdce Eohippus. Jejich zuby byly již také lépe vyvinuté, mohl proto přijímat více potravy. Na všech nohou měli tři prsty. Mesohippus žil v oligocénu, Miohippus v miocénu.

Domestikace koně

První důkazy o domestikaci koně pochází z Centrální Asie, z doby asi 3000 let př.n.l. Domestikovaní koně se chovali zprvu pro mléko a maso, později pro přepravu nákladů i přepravu osobní. Do dnešní doby se zachovaly primitivní udidla, třmeny i sedla.

V současnosti se kůň využívá převážně pro zábavu a také (v podstatně menší míře než tomu bývalo minulosti) i pro práci. Přestože jeho pracovní využití je čím dál tím menší, stále se využívá například pro stahování dřeva v lesích (zvlášť při kalamitních situacích, v obtížném terénu apod.), nebo pro provoz turistických povozů (fiakr,drožka) zejména v centrech historických měst. Setkat se s nimi lze i v cirkusech. Koně se využívali a využívají i ve zdravotnictví – jednak k výrobě očkovacích látek a sér a dále také také k hipoterapii. Největší využití koní je ale stále ve sportu.

Panda velká (Ailuropoda melanoleuca – doslovně „kočičí-stopa černá-a-bílá“, čínsky: 大熊貓; pinyin: dà xióng māo) je savec nyní řazený do čeledi medvědovití, který pochází z centrální Číny. Panda velká žije v hornatých oblastech, jako Sečuán a Tibet. Od druhé poloviny 20. století se panda stala národním symbolem Číny a je zobrazována na čínských zlatých mincích.

Čínský název je složenina „medvěd-kočka“. Západní ekvivalent panda pochází od její vzdálené příbuzné pandy červené, jde o francouzskou adaptaci nepálského slova „požírač bambusu“. Dokud nebyla známa tato příbuznost (panda červená byla objevena v roce 1901), byla panda velká známá jako medvěd černobílý. Díky nejasné taxonomii získala v jednotlivých jazycích řadu ekvivalentních vědeckých pojmenování, v latině například Ailuropus melanoleucus, v češtině ještě panda černobílá a medvěd bambusový.

Hmotnost:75-160kg Délka:1,6-1,9m Mláďata:1-2 Březost: 97-181 dní Ohrožení: více než kritické Délka ocasu: 12-13 cm

Po mnoho desetiletí byla přesná vědecká klasifikace pandy předmětem debat, protože jak panda velká tak panda červená sdílejí vlastnosti medvědů i mývalů. Nicméně genetické testy odhalily, že panda velká je vskutku medvěd a patří do čeledi medvědovití. Jí nejblíže příbuzný medvěd je medvěd brýlatý z Jižní Ameriky.

Panda velká žije téměř nepřetržitě uvnitř bambusových houštin. Přestože se řadí mezi šelmy, je její potrava převážně rostlinná. Její trávící ústrojí má sice stavbu obvyklou spíše pro masožravce, unikátní bakteriální mikroflóra ve střevech jí však umožňuje bez problémů tuto těžkou potravu strávit. Po odborné stránce je všežravcem, neboť je známo, že se příležitostně živí vejci a spolu s bambusem konzumuje také nějaký hmyz. Jsou to pro ni nezbytné zdroje bílkovin. Při žvýkání se jí třesou uši.

Její tlapa je velmi neobvyklá; s „palcem“ a pěti prsty; „palec“ je ve skutečnosti modifikovaná kost zápěstí. Stephen Jay Gould o této skutečnosti napsal pojednání; jeho název Palec pandy (The Panda’s Thumb) pak použil jako název své knihy.

Panda velká patří k ohroženým druhům, nebezpečí se zvyšuje s postupujícím narušováním jejích přirozených lokalit a velmi slabou porodností ať už v zajetí nebo v přírodě. Věří se, že v přírodě žije ještě 1 600 jedinců. Panda velká je symbolem Světového fondu na ochranu přírody (World Wildlife Fund, WWF, http://www.wwf.org).

Západ se poprvé seznámil s pandou velkou v roce 1869 díky cestovnímu deníku francouzského misionáře Armanda Davida (1826–1900). Veřejnost si pandu velmi oblíbila, přinejmenším díky tomu, že je na první pohled roztomilá a podobá se živému plyšovému medvídku. Fakt, že je obvykle zobrazována pokojně žvýkající bambus, na rozdíl od lovu, také přispívá jejímu obrazu nevinnosti.

Zapůjčování pand velkých americkým a japonským ZOO tvořilo důležitou část diplomacie Čínské lidové republiky v 70. letech 20. století a tvořilo první kulturní výměny mezi ní a Západem.

Životní prostředí je podle definice Ministerstva životního prostředí České republiky „systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, jež jsou nebo mohou být s uvažovaným objektem ve stálé interakci. Je to vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů, včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Složkami je především ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.“

Jiná definice uvádí, že životní prostředí je „soubor všech činitelů, se kterými přijde do styku živý subjekt, a podmínek, kterými je obklopen. Tedy vše, na co subjekt přímo i nepřímo působí. Subjektem může být chápán organismus, populace, člověk i celá lidská společnost. Většinou se pojem životní prostředí chápe ve smyslu životní prostředí člověka.“

Vzájemné působení lidí a jejich životního prostředí je velmi mnohostranné. V průběhu dějin lidského rodu docházelo postupně k oslabování této bezprostřední závislosti. Lidé narušovali okolní prostředí již velmi dávno. Jedna z hypotéz se například zabývala vlivem člověka na vyhynutí velkých pleistocenních savců. K ještě rozsáhlejšímu pozměnění došlo v neolitu, kdy se člověk začal živit činností, která přímo předpokládala udržování umělého životního prostředí – zemědělstvím. Dlouhou dobu pak ovšem stále existovaly oblasti prakticky nedotčené lidskou aktivitou – ekumena zejména v důsledku nedokonalé dopravy netvořila souvislou oblast jako dnes, ale rozpadala se do mnoha oblastí osídlení, vzájemně značně vzdálených. I v této době existovaly oblasti se značným lidským vlivem – např. na území dnešní ČR bylo území na konci středověku více odlesněno než dnes.

K zásadní změně dochází v době průmyslové revoluce, kdy lidé začali využívat mnoho různých přírodních zdrojů (uhlí, ropa), osídlovat dosud neosídlené oblasti a znečišťovat prostředí cizorodými látkami. To mělo za následek vyhynutí mnoha živočišných i rostlinných druhů a zdravotní problémy lidí, žijících v nejvíce znečištěných oblastech (např. české Mostecko v 80. letech 20. století).

S rozvojem vědy a techniky se stává stále obtížnějším úkolem předpověď důsledků lidských činností na životní prostředí. V současné době například probíhají debaty o podílu člověku na globálních změnách klimatu.

V Los Angeles jsou pořádány tzv. „toxické výlety“.

Zatím nejkomplexnější hodnocení životního prostředí na Zemi bylo výsledkem projektu Millennium Ecosystem Assessment („Hodnocení ekosystémů na přelomu tisíciletí“), na kterém se podílelo asi 1400 expertů z celého světa. Jeho výsledkem bylo publikování řady studií zaměřených na biodiverzitu, desertifikace, průmysl apod. a souhrnná zpráva „Ekosystémy a lidský blahobyt“. Ta konstatuje, že lidé změnili za posledních 50 letech ekosystémy na Zemi více než kdykoli dějinách lidstva a že zvýšení životní úrovně lidí proběhlo na cenu poškození 60 % globálních ekosystémů. Zpráva dále uvádí, že poškozování ekosystémů představuje překážku pro snížení chudoby pro dosažení potravinové bezpečnosti.