Acr-alfa.cz

Architektura je v nejobecnějším pojetí synonymem pro stavitelství a zabývá se tak jak globálním pohledem na urbanismus či krajinu přes klasické stavitelství budov až po design jednotlivých detailů jako je zahradní či bytová architektura. V užším významu slova pak označuje stavbu, která je nositelem nějakého uměleckého pojetí či názoru. Tím vyjadřuje umělecké ztvárnění staveb, jejich styl a způsob, jakým byly postaveny. Architektura je tak chápána jako umělecké dílo, které je zároveň kulturním a politickým symbolem doby.

Architektura tak spojuje estetické a stavební znalosti, proto lze říci, že se v architektuře výrazně projevují změny společnosti. Díky dlouhému vývoji se ustálila jistá pravidla vyjadřování, která obecně vypovídají o tom jaké tvary a materiály či jejich kombinace jsou vhodné pro jaký účel.

Na významná veřejná architektonická díla jsou vypisovány architektonické soutěže, jež se profilovaly jako osvědčený nástroj v průběhu historie.

Ačkoli architektura začíná v okamžiku, kdy lidé začali budovat první stavby, tak architektura v užším smyslu se začala projevovat až v období starověkých říší, jako byl Sumer a Egypt. Z Egypta také pochází první historicky doložený architekt, kterým byl Imhotep z doby kolem roku 2650 př. n. l., který měl být stavitelem první tzv. džoserovy pyramidy.

Historicky se v architektuře odráželo mnoho pohledů, přičemž základním pohledem nejen evropské architektury byla její podřízenost harmonii. V 19. století se harmonii staveb nadřadil účel stavby. Tím se architektura oprostila od estetických teorií a začala se zabývat především účelností. To vedlo k tomu, že výběr stavebního materiálu, zvolená forma i rozměry byly podřízeny účelu stavby. Protože se tak hlavní zájem architekta přesunul od vnějšího prostoru stavby směrem k vnitřnímu prostoru, začalo se pracovat s novým termínem architektonický prostor. V průběhu 20. století tak došlo k tomu, že architektura získala nový a od historického pojetí poměrně odlišný pohled.

Názory na to co by mělo být cílem architekta a kam by měla architektura směřovat se během doby vyvíjejí, přesto lze za stále platné považovat zásady formulované tři stěžejní body, které formuloval Vitruvius Pollio a na které se architekt musel ohlížet bez ohledu na dobu vzniku stavby. Za prvé je nutno přihlížet k firmitas tj. statické pevnosti a stabilitě stavby, tento bod limitují technické znalosti doby a prostředí vzniku stavby. Druhým bodem je utilitas tj. praktický cíl stavby, jemuž se stavební plány nutně musí přizpůsobit. Třetím bodem je pak venustas tj. estetický cíl, který je zpravidla poplatný estetickým názorům doby vzniku.

Tyto tři body se víceméně projevily na každé stavbě, přesto procento, kterým byl zastoupen jednotlivý z těchto bodů je velice variabilní.

V současné době se objevuje řada nových požadavků, které souvisí s užitečností stavby. Mezi takové věci lze počítat požadavky na to, aby následný provoz byl co nejlevnější (nízko energetické stavby) a zároveň ekonomické požadavky na cenu stavby. Dalším požadavkem moderní doby je soulad s ekologickými zásadami.

Malba je technika nanášení barev v souvislé vrstvě na podklad, zpravidla pomocí štětce. V přeneseném slova smyslu znamená také produkt této činnosti. Od kresby se liší použitým nástrojem (štětec) a plošností, kterou je barva nanášena. Používá se ve výtvarném umění. V neuměleckém smyslu je malba synonymem pro nátěr nebo natírání.

Základ slova (malba, malíř, malovat,…) pochází z německého malen, a to vychází ze starohornoněmeckého mal = „skvrna, znamení“, jehož původ je spojován s indoevropským kmenem mel- znamenajícím „tmavý, černý“. Ve výtvarném umění jde o nejdůležitější techniku malíře. Podle charakteru malby, použitých materiálů či podkladu se malba dějí na několik základních malířských technik.

Pro malbu obrazů je nejčastěji používána olejomalba, před jejím rozšířením byla používána například vaječná tempera, dnes v hojné míře také akryl. Podkladem takové malby je zpravidla plátno, v minulosti byla ovšem častá i malba na dřevěnou podložku. Dnes je v hojné míře využíván jako podklad například sololit. Malba je zpravidla prováděna krycími barvami tzv. vrstvenou technikou, která umožňuje použití různých efektů, například lazury. Podložka na kterou je malováno bývá zpravidla upravena pomocí podkladových barev. Barva podkladové vrstvy bývá bílá či světlá, v baroku ovšem byla podkladová vrstva zpravidla tmavá (bolus), takže malba vznikala tzv. vysvětlováním malovaného předmětu. Barva podkladové vrstvy má (stejně jako použitá technika a podklad) velký význam pro celkové barevné vyznění obrazu. Před provedením vlastního díla bývá obraz zpravidla rozvržen pomocí podkresby.

Oblíbená je také malba na papír pomocí vodou ředitelných, nekrycích barev, tzv. akvarel. Ten může být kombinován také s kresbou.

Nástěnné malířství využívá tři základní techniky: Malbu do vlhké omítky – al fresco (freska), malbu na suchou omítku – al secco a jejich kombinaci – fresco-secco.

Současné malířství často překračuje historickou praxí vymezené názvy, techniky i technologie. Proto je vymezení současných malířských technik složitější a často vágnější.

Origami (japonsky: 折り紙; z japonského oru – skládat, kami – papír) je japonské umění skládání rozličných motivů z papíru.

Předpokládá se, že vzniklo přibližně v 9. století, když zprvu mělo své místo při náboženských obřadech a výzdobě šintoistických svatyní.

Jako široce rozšířená zábava se začíná objevovat až v 17. století a jeho obliba výrazně stoupá následující dvě století.

Popularita origami v Japonsku je obrovská. Skládat z papíru se učí děti už v mateřské školce. Maskoty zimních olympijských her v Naganu vytvořil jeden z největších mistrů tohoto umění Joseph Wu. Ovšem největším dokladem toho, co pro Japonce origami znamená, je pomník dětským obětem atomové bomby v Hirošimě – Děvčátko skládající jeřába (orizuru). Byl vytvořen podle dívenky Sadako, trpící v důsedku ozáření leukémií, která se podle staré japonské legendy snažila poskládat tisíc papírových jeřábů, aby se uzdravila; nemoc však byla rychlejší.

Je obecně rozšířeným omylem, že skládání z papíru se vyvinulo v Japonsku a odtud se postupem času rozšířilo do zbytku světa. Skládání papíru v Evropě se vyvinulo zcela nezávisle, a to nejpozději ve 13. století. A tak ještě dnes je těžké ve Španělsku potkat někoho, kdo by znal origami. Zde se pro skládání papírových skládanek vžilo označení papiroflexia.

Typy skládanek

Pohyblivé
Dá se s nimi manipulovat ( kroutit, tahat ), například skákací žabička, nebo nebe-peklo-ráj

Modulární
Složené z více dílú, které jsou do sebe zasunuty. Někdy také nazývané 3D origami. Do této kategorie patří i Kusudama – ozdobné květinové koule.

Mokré
Papír je navlhčený pro snadnější manipulaci. Obvykle na složité a náročné modely.

Lidová kultura je široce diskutovaný pojem, který bývá nejčastěji definován zbytkově v kontrastu k elitní kultuře (resp. také oficiální kultuře, vyšší kultuře apod.). Pak je jako lidová kultura pojímána kultura neelitních vrstev. Tato nejednoznačná definice je dána jen volnou ohraničeností pojmů lid a kultura a proto také obvykle studie zabývající se lidovou kulturou mohou zpracovávat širokou paletu témat.

Pojem lidová kultura bývá často kritizován, protože naznačuje neexistující homogenitu kulturních projevů lidových (tj. neelitních) vrstev. Proto někteří badatelé preferují užití pojmu „lidové kultury“ (množné číslo) nebo „kultury lidových vrstev“. Nepřesně se někdy, spíše ve starším bádání lidová kultura ztotožňovala s orální kulturou.

Lidová kultura je chápána nejen jako diversifikovaná regionálně, ale také sociálně. Obvykle se tedy v předindustriální společnosti studuje na venkově zvlášť kultura rolníků, řemeslníků, resp. pastevců, kteří tvoří v rámci venkovského organismu zvláštní okrajovou skupinu. Ve městech se studium věnuje kultuře řemeslníků ještě s ohledem na jejich rozčlenění do cechů. Vedle těchto sociálních skupin existují zvláštní studie zaměřené na tzv. okrajové skupiny (kati, zloději, vojáci, námořníci, kozáci apod.). I v rámci těchto profesních uskupení pak musí být zohledněn věk, pohlaví, sociální a materiální podmínky, náboženské vyznání a vzdělání. Úplně zvlášť je pak studována kultura etnických menšin (cikáni, Židé, moriskové apod.).

Vyvíjející a měnící se vztah těchto dvou kultur je významným prvkem v dějinách bádání. Existuje několik proti sobě stojících hypotéz a teorií o tomto vztahu a jeho vývoji. Tradičně se asi od počátků 20. století vycházelo z hypotézy, že v předindustriálním období většina kulturních vlivů měla sestupnou tendenci, tj. že nové kulturní prvky vznikali v rámci elitní kultury a přebírali je členové nižších vrstev ve snaze posílit svůj sociální status. S nástupem industrializace a poté v 19. a 20. století se již tato jednoznačná interpretace nepředpokládá, protože obě složky kultury se navzájem ovlivňovaly a ovlivňují mnohem složitějším způsobem. Na základě inspirace lidovou tvorbou vznikala zásadní díla elitní kultury už v 18. a 19. století. Jako příklad může posloužit Goethův Faust, díla Lessingova, Schillerova (Vilém Tell), Puškinova, poezie Sándora Petöfiho nebo Mendelssohnova hudba (předehra Fingalovy jeskyně).

V 70. letech 20. století Peter Burke publikoval práci, která přednesla odlišnou teorii, podle které si byla elitní a lidová kultura v období před 16. stoletím mnohem bližší a k rozdělení tradice došlo až vlivem reformace a katolické reakce na reformační snahy. Proti ní stojí studie Roberta Muchembleda, který zastává názor, že lidová kultura byla pod vlivem reformace v období 1500 až 1800 výrazně ovlivněna a následně změněna elitní kulturou.

Muzikál je syntetický dramatický žánr, jenž spojuje literaturu, hudbu a tanec.

Slovo muzikál má vícero významů a může označovat též muzikálový film (tj. filmovou adaptaci muzikálu coby dramatického díla) anebo divadelní inscenaci muzikálu, případně též muzikálové divadlo jako druh divadla (vedle činohry, opery a baletu). Všechny tyto významy slova muzikál je nutno rozlišovat.

O muzikálových hercích platí, že musí být dobří činoherci, zpěváci i tanečníci zároveň. Muzikál může být celozpívaný, nebo se v něm střídají zpěv a mluvené slovo. Stejně tak může být muzikál celotančený (vznikla i představení, jež se více blíží baletu) nebo v něm nemusí být balet obsažen vůbec.

Slovo muzikál pochází zkrácením anglického slovního spojení musical comedy, které označovalo v 1. pol. 20. století revue s humoristickými a pěveckými čísly, jež mnohdy neměla souvislý děj.

Muzikál vznikl v USA z různorodých kořenů, z nichž významnou složkou byly opereta, ale také singspiel, revue (výše zmíněná musical comedy) apod.

Jako první muzikál vůbec je označována Show boat (česky Loď komediantů) z roku 1927 v New Yorku, jež kromě písní obsahuje i jednotící příběh herců putujících po Mississippi a vyjadřuje se i k rasovým otázkám v americké společnosti. Úspěch Show boat podnítil řadu dalších autorů k práci, takže od 30. let do současnosti vznikly stovky nejrůznějších hudebních produkcí.

Hudební výraz muzikálu byl postupně ovlivňován jazzem, klasickou hudbou, rockem a moderní pop music. Nejdůležitějším místem vývoje muzikálu byla newyorská Broadway a její divadla. Řada muzikálů byla později úspěšně zfilmována.

Většina celosvětově proslulých muzikálů měla premiéru na Broadwayi. V tzv. zlaté éře muzikálu (od 40. do 60. let 20. století) vznikla řada dodnes populárních děl. K jeho obrovskému boomu přispěli hudební géniové jako George Gershwin, Jerome Kern, Irving Berlin, Cole Porter a Richard Rodgers. Gershwinovo dílo Ženuško má, buď hodná (1924) ještě relativně korespondovalo s úspěšnými operetami ale Loď komediantů od Jeroma Kerna, napsaná o tři roky dříve, přinesla na Broadway novou kvalitu a stala se milníkem v historii muzikálu. Od 60. let se objevují konkurence schopná díla rovněž v Londýně, první vlaštovkou byl Oliver! Lionela Barta. Dnes je tvorba těchto dvou metropolí více méně vyrovnaná. Ojediněle vyprodukovala kvalitou a popularitou srovnatelná představení rovněž Francie a Německo. V Evropě převzaly americké muzikály vedoucí úlohu po druhé světové válce.

Hudební a divadelní vědci obvykle označují za jediný muzikál srovnatelný kvalitou se zahraniční muzikálovou produkcí filmový muzikál Starci na chmelu. Do roku 1989 však vznikla celá řada tzv. hudebních komedií (srovnej anglické musical comedy), ve kterých se nejen zpívá, ale i tančí. Některé z nich se staly doslova kultem a jejich písně jsou dodnes velmi populární. Od 90. let byly v Česku více produkovány zahraniční i původní muzikály, jednalo se často o divácky úspěšná díla. Ta se však velmi liší svojí kvalitou. Především jsou jasně patrné velké rozdíly mezi původními muzikály, které vznikají na stálých divadelních scénách po celém Česku. V městských a oblastních divadlech bývají muzikálové produkce kvalitnější, většinou se obejdou bez mediální podpory a jsou do nich obvykle obsazováni stálí herci jednotlivých divadelních souborů. Na rozdíl od toho vznikla v Česku i řada čistě komerčních muzikálů, které sází na bohatou výpravu a obsazování známých tváří a rozsáhlou mediální kampaň, avšak jejich kvalita bývá často problematická. Mezi komerčně nejúspěšnější české muzikály patří Dracula, Monte Cristo, Tři mušketýři, Kleopatra a jiná.